Vůně oceánů

Znáte to, jak v televizi běhají reklamy na ty nesmysly, co vám provoní byt? Takhle jsme s rodinkou byli nakoupit a tatínek se u toho nějak zaseknul, až jsme jednu tuhle hloupost pořídili. Prostě jen tak pro zábavu, jak to funguje. Tak jsme na záchod nainstalovali zázračné vonítko. Princip je jednoduchý, ono se prostě čas od času na základě jakéhosi senzoru rozhodne, že pšíkne. A od té doby si myslím, že ta věc na mě má spadeno...

Vlezla jsem na záchod a najednou se ozvalo pšík. Netrénovaná na zvuk jsem málem leknutím proletěla zavřenýma dveřma, což jsem doprovodila vyjeknutím, načež si celá rodina myslela, že na mě minimálně musela spadnout polička. Ale tak ono by se dalo předpokládat, že si na ten pšikavý zvuk člověk zvykne. Nezvykne... Čtyři dny jsem nebyla doma a jakmile jsem došla na hajzlík, ta protivná věc neopomněla zapšíkat. Vzhledem k tomu, že senzor je na nějaký pach, si začínám myslet, že je ta věc proti mě zaujatá. A to se myju denně a rozhodně bych nějaké blbé elektronické osvěžovačce vzduchu neměla smrdět. Ale ne, ta bestie mě vždy spolehlivě vyděsí. Možná je to projev přátelství, ale teda pěkně podivný. Krom toho ta vůně oceánů rozhodně není to pravé...