Jak se pozná zkouškové

Tak nám v úterý začalo zkouškové. Hypoteticky mé poslední zkouškové v bakalářském studiu, ale na dřevo bych s dovolením radší zaklepala. Dneska jsem dala třetí zkoušku. Teda ne že bych dala tři zkoušky ve třech dnech, dvě byly v předtermínu, ale zjistila jsem, že ten měsíc a půl zkouškového je prostě pár věma charakteristický...

- jsem sociálnější než obvykle a pořád bych někam chodila.
- znovu sleduju starší řady seriálů.
- dvakrát do dne generuju nová hobby, kterým by se dalo věnovat ve volném čase (který nemám, že).
- věnuji se zásadně oborům, které nemám umět na zkoušku.
- budík nepřeřizuju dvakrát, ale tak čtyřikrát a po posledním přeřízení stejně znovu usnu.
- konstantně si stěžuju, ikdyž kdybych skutečně makala, nemusela bych.
- lenost dosahuje absolutního maxima.
- doma je konstantně vyžraná lednice.

No a pokud trpíte alespoň třemi příznaky, taky vás to postihlo...

Malým svět asi nepatří

Tak jsem zase jednou zjistila, že jsem prostě moc malá. Já si to normálně pochvaluju, minimálně se na hradech vlezu do všech dveří, aniž bych se musela sehnout a tak. Horší je to s nákupem kalhot, ale tak i to se dá přežít.
Nicméně dnes jsem byla opravdu překonána... Jsem si šla koupit kukuřičné klasy, abych si je udělala na oběd. Tak jsem je konečně objevila, co čert nechtěl, v horní polici mražáku, úplně vzadu. Tak jsem otevřela lednici a natáhla jsem se s tím, že jedno balení ukořistím. Co čert nechtěl, potřbovala bych asi tak o tři cenťáky víc. Tak jsem zavřela mražak a koukala jsem na kukuřičné klasy na horní polici jak husa do flašky. Jak na zlost nebyl okolo žádný sympaťák, co by mi kukuřici podal, dokonce ani nikdo jiný... Jak na potvoru jsem si ani nemohla povyskočit, neboť jsem zrovna měla boty na podpatku... prostě pech.
Nakonec mě napadla spásná myšlenka a šťouchla jsem do hordy klasů zespod (ony jsou ty poličky naštěstí šprušlovaté). Vesele se to pohnulo a já jeden konečně mohla ukořistit...

Nicméně, já vím, že průměrný člověk má 170 cm, ale nešlo by to ošéfovat i pro nás menší? Pře co je malé, to je milé a přece nás nikdo nenechá vyhynout :)

HTC strikes back

Minule jsem se zmínila o tom, jak hrozivý mobil jsem vyfasovala jako dočasnou náhradu za svůj iPhone. No to jsem ještě netušila, jak se mi ten přístroj za mojí nenávist pomstí.
V pondělí mám školu pěkně od dvanácti hodin, pohoda, budík jsem měla nastavený na nějakých 9:40 s tím, že si ještě musím umýt hlavu. Tak si tak poklidně spinkám, dokonce jsem naučená zaspat i šramocení rodinky když odcházejí a najednou, někdy před devátou se ozve hrozný rachot. Poplašeně jsem vyskočila z postele, to nezní jako můj budík ze staré Nokie, kterou jsem měla nařízenou.
Spíš intuitivně, než nějak řízeně jsem doběhla do obýváku, kde se na stole vztekle vrtěl HTC MDA touch. A to jsem si myslela, že když jsem vyndala simku, tohle neudělá. No udělal no. Krom toho mi samozřejmě nebylo jasné, jak ten odporný zvuk vypnout. Nakonec jsem odolala hození té věci proti zdi a násilně jsem to vypnula.
Hm HTC strikes back. Už nikdy nebudu žádné elektronice říkat "kráme neužitečný" když to může slyšet...

Rezervní mobil

Tak holt, člověk má občas smůlu. Má smůla se projevila v tom smyslu, že můj dva měsíce starý iPhone přestal komunikovat s handsfree sadou. No co, tak jsem si řekla, že půjde na reklamaci. Došla jsem do T-Mobilu svěřila se s problémem a dokonce mi nabídli rezervní telefon. Tak jsem nadšeně souhlasila, přeci jen, lepší než má stará Nokia. Vyfasovala jsem HTC MDA touch, či jak se ta věc jmenuje. Koukala jsem na to docela zmateně, tak mi vcelku milý prodejce telefon rozebral, strčil do něj simku a hurá, měsíc mám čekat na opravu iPhonu.
Hm to jsem netušila, jakou mrchu jsem vyfasovala. V onom úžasném htc je Windows mobile, které jsem chtěla nakopnout po pěti minutách, neboť bez návodu je v tom člověk takřka ztracen. Jako bonus to má mrňavá písmenka a minulý přechodný majitel tam nechal své kontakty a zprávy. Tak ještě jsem nezkoumala, jestli se tam nenachází něco vtipného, možná to ještě musím prohrabat.
Ale tak jsem si říkala, měsíc přežiju. Hm, nastavila jsem si na ráno budík a ono houby. Prostě nefunguje, nebo to neumím nastavit nebo co. Takže jsem si sice přispala o dvě hodiny, ale to je tak všechno, nestihla jsem nic dalšího. Takže teď bych ráda jen jednu věc. Dostat se k simce a vrazit ji do své staré Nokie. Jak na potvoru to nejde... Začínám mít pocit, že měsíc bez iPhonu bude na provaz...

Nové hračky

Dnes jsem si pořídila dvě krásné hračky... 4GB flashku a přenosný 320 GB externí disk. Proč? Poněvadž jsem se naštvala...

To si tak přijedu z fykosího soustředění a v dobré víře začnu kopírovat fotky. Najednou se kopírování kousne a prý že "fatal error." Můj noťas má tuhle hlášku prostě nějak oblíbenou. Nikdy neřekne "error occured," vždy je to fatal. Ale co už. Tak jsem zkusila všechno možné a chyba tu byla pořád. Nakonec mě napadlo, že mám možná málo místa na disku a ejhle, přesně to byl daný problém. No to je tak když máte 10 Mpx foťák a disk s bídou 80 GB. Tak jsem to nakopírovala na windowsí partition a tam se jala pracovat s fotkami. Nicméně mám ve zvyku je projet milým skriptíkem, který je zmenší, ale je třeba je mít zkopírované... bohužel na to nebylo místo ani u widlí. Tak jsem se musela uchýlit k tomu, že jsem nabootovala widle, následně jsem na datové úložiště hodinu kopírovala zálohu fotek (ok kecám, jen 40 minut...) a pak jsem nabootovala zpátky tučňáka a upravovala (mimochodem taky tak půlhodina, než to ten script zchroupal...). Jak u blbých. Tak jsem se rozhodla, že tohle valný smysl nemá a rozhodla jsem se pro pořízení pevného disku. Jen ten čas co mi to zjevně ušetří je k nezaplacení...

Takže momentálně kopíruju své milované fotoalbum na elegantní černý disk, jež jsem pojmenovala stylově Valhalla (aneb hrdinná data si zaslouží místo odpočinku...) a konečně si říkám, že budu mít pořádek. Teda je pravda, že jsem si už stačila vytvořit nemálo nesmazatelných souborů, ale co už no. Hlavně že to všechno bude pohromadě...
A k čemu flashka? No když mi se tak líbila. Taková pěkná, vysouvací. S nákupem jsem přišla do školy, disk jsem vykuchala hned, ale flashka odolávala. Provokativně bylo na obalu napsáno intelligent drive a člověk se do toho ani deostat nemůže. No nakonec to podlehlo hrubé síle (ne mé), žádné inteligenci. Ale že to bylo dobývání, od probodávání po kousání ke kroucení. Tímto bych ráda apelovala na výrobce plastových obalů... dělejte to méně nedobytné!