úterý 28. října 2008

Pondělní vstávání...

Jak se mi včera vstávalo? No byla bych řekla, že překvapivě dobře, poněvadž bylo děkanské volno, ale... Budík jsem si nastavila na devátou s vizí, že bych něco mohla udělat. V devět jsem se rozhodla, že je ještě brzy, tak jsem přeřídila budík na desátou. Pomalu běžná praxe. V deset jsem samozřejmě vstávat taky nehodlala, ale budík už jsem nepřeřizovala s tím, že se budu jen slastně převalovat a nicnedělat. No kéžby. Samozřejmě jsem usnula a to ještě v nějaké naprosto pitomé poloze...
Probudilo mě příšerné zvonění zvonku. Tohle je novinka, rodinka byla na chatě, tak jsem nečekala, že by někdo zvonil. A pořád. Tak jsem se jala vstávat, a to co nejrychleji. Bohužel ona nepovedená spací poloha se podepsala na mém stavu a jedna noha vypověděla službu. Nebýt stolečku s tiskárnou, asi bych se parádně natáhla. Po jedné noze jsem doskákala ke dveřím, abych zjistila, že takhle mě budí pošťák dole u dveří domovních. Tak dobře. Přislíbila jsem, že sjedu dolů, zašla do kuchyně na čaj na probrání (teda "zašla") a hodlala jsem opustit příbytek. Už už jsem otevírala dveře, když jsem si uvědomila, že mám na sobě velmi efektní pyžamko (tak jakože pro představivost trenýrky se Snoopym poctivě vyhrané v jedné sázce a božsky vytahané tričko:)). Asi bych pana pošťáka docela vyšokovala, tak jsem začala hopkat po bytě a hledat něco vhodného na ošacení. No už jsem toho pána docela litovala (nicméně i přes mojí snahu hodnotil můj domácí obleček á la arabská móda se zdviženým obočím:P).
No pan pošťák mi chvíli nevěřil, že jsem dcera té paní, co je uvedená na obálce, nicméně nakonec to vzdal, protože se mu v pošmourné mlze asi nechtělo čekat až dojdu do bytu pro občanku. A finále? Na balíčku byla uvedena rajhradská adresa na ordinaci, ne k nám domů. Ať žijí úředníci a probuzení v šoku...

úterý 21. října 2008

Vaření čaje...

Jo o lidech, co vážně neumí vařit se říká, že by připálili i čaj. No já bych ráda, abych v téhle skupince obyvatelstva nadále nebyla, neb jsem schopná si udělat docela dobrý oběd. Ale čaj...
No dneska večer jsem se rozhodla, že potřebuju něco na prohřátí a zahřátí a povzbuzení, tedy čaj s medem a slivovicí, v rodince přezdívaný všelék. No tak jsem postavila vodu na čaj, nachystala tři hrnečky a dala se do chystání.
Fáze hodím pytlík čaje do hrnku byla v pohodě, dokonce i zaletí vodou se obešlo bez větších problémů. A pak jsem si vzala svůj oblíbený med v medvídkovi. Jistě ho každý zná, takový ten průhledný medvěd z plastu, co je plný medu a na hlavě má žlutý klobouk, kterým med vytéká. Obrátím medvěda a co se nestane. Klobouček se značným množstvím medu se vyleje do hrnku. Ne že bych něco začala zachraňovat. Naopak. Chvíli jsem nevěřícně koukala, pronesla něco neslušného a následně se sesypala smíchy vedle linky. Rodinka skoro nevěřila, že jsem nevypila tu slivovici samotnou. V křečích a se slzami smíchu v očích jsem rodince oznámila, co se stalo, tedy jsem se o to pokusila.
No a pak, že zkazit čaj je těžké. Tatínek tu odpornou sladkou věc sice vypil (no přidala jsem víc slivovice, ať to není cítit:)), ale ze mně si zase budou chvíli dělat srandu, že ani čaj uvařit neumím...

středa 15. října 2008

The World of Loesje...

Tak jo, dneska ještě jeden... Je to tak čtyči roky zpátky, co jsem se účastnila akce s názvem "International meeting of Student's magazine editors"... poznání z téhle akce bylo nulové, až na jeden workshop s nizozemskou skupinou Loesje, která se snaží ovlivnit svět kolem sebe chytrými plakáty. Od té doby je mým životním heslem věta "The world is too round to sil silently in the corner..."
Čas od času navštívím jejich stránky a to je vlastně celé poselství tohohle příspěvku, jen pro inspiraci...


CAMPING IN THE RAIN - THE BEST PART IS THAT YOU DON'T HAVE TO DO THE DISHES

STOP DREAMING ABOUT THAT KNIGHT - AND PUT ON YOUR SHINING ARMOUR

I'M A WORLDAHOLIC

YES I UNDERSTOOD WHAT YOU SAID - I JUST WANTED TO HEAR YOUR VOICE AGAIN

I WANT TO BE THERE WHEN YOUR DREAMS COME TRUE

WITH MATHS YOU CAN FOOL A LOT OF PEOPLE

THE BEST DRUGS ARE LOVE AND FRIENDSHIP

THE SILENCE IN THE WOOD IS TOO SILENT TO BE HEARD

YOU DON'T NEED TO SHOUT TO BE LOUDER THAN THE SILENT MASS

I WOKE UP THIS MORNING AND FOUND THE WORLD ON MY DOORSTEP

Myslete si o tom co chcete, nebo se mrkněte na stánky Loesje. Možná jsem jen idealista a snílek a nebo je v tom všem kousek pravdy, to nechám na vás ...

Vstávání...

Mohlo by se zdát, že mít školu prakticky každý den až odpoledne je ideální. Ale překvapivě tomu tak není. Dneska jsem si předsevzala, že ačkoliv mám na třetí, vstanu v osm ráno a něco užitečného udělám.
V osm ráno budík zazvonil. S jedním okem otevřeným jsem tu ukřičenou věc lokalizovala a spokojeně přeřídila na devátou. Hodina sem, hodina tam, to se toho stane. V devět budík zazvonil a situace se opakovala, ale s tím rozdílem, že jsem si dala navíc jen půl hodiny. Musím být na sebe přece přísná :P
Jo tak o půl desáté budík zazvonil, už jsem ani neotevřela oko, nahmatala ho (jako budík mám mobil a leží mi u postele, najít ho není těžké ;)) a jala se přeřídit na desátou... no tak vzbudila jsem se za deset dvanáct s mobilem v ruce, kde na mé potvrzení buzení čekal čas 10:00. Jo usnout uprostřed nařizování budíku... to už by se dalo považovat za umění ne? :P
A poučení... když neumím stávat, mám školu mít radši na osmou, to by mě alespoň nelákalo si tu mrchu přeřizovat, prostě pozdní vstávání není pro každého...

čtvrtek 9. října 2008

Avignon, Barcelona, Gibraltar...

Tak jo, ne že bych měla přebytek volného času, ale měla jsem náladu na hraní si s fotkama. Vzniklo z toho pár fotek, které se "nestydím" zveřejňovat a které házím na své stránky. Tak tedy Avignon, Barcelona a Gibraltar, místa, která se mi povedlo navštívit cestou do/z Maroka. Tak komu se chce kritizovat kritizujte a komu se je chce jen omrknout, tak koukejte ;)
Mimochodem, nejhezčí byl Avignon (kde jsem byla jen dvě hodiny a na fotkách je z něj jen ten slavný most... Sur le pont d'Avignon, on y danse...), ale to je možná mojí zatížeností na Francii...

neděle 5. října 2008

Hrnkový atentát...

Dnešek začal prima. Probudila jsem se chvíli před dvanáctou a cca v jednu jsem se lenivě rozhodla udělat si něco dobrého na oběd (hm žít v anglofonní zemi, nazvu to asi honosně brunch...). No tentokrát se mi jídlo docela vyvedlo. Na tortellinách a salátu teda není moc co zkazit... No problém nastal při umývání nádobí.
To jsem si tak poklidně všechno umyla a vrhla se na utírání a uklízení. Všechno jsem pěkně dala na místo, s ničím jsem nikam neposunula, prostě všechno bylo jak má být. Zahodila jsem utěrku a zhodnotila, že by bodl hrnek kafe. Otevřela jsem skříňku a najednou na mě padá neidentifikovatelný bílý objekt (ha undefined falling object, mám doma UFO;)). Třískl mě po ruce, zlomil mi nehet a způsobil nebývalou bolest. Koukla jsem na zem, co že se mě to pokusilo zabít, a to skleněný hrnek. A nerozbil se. Upřímně řečeno, vzhledem ke způsobené bolesti, jsem tomu hrnku srdečně přála, aby se rozbil. Ale co.
A závěr? Ta kuchyň mě skutečně nenávidí, vlastně bych tam ani neměla lézt (jo výjimku tvoří lednička ;))...

sobota 4. října 2008

Jak jsem se (ne)otrávila olovem...

Tak další z marockých příběhů. Tenhleten začíná v poušti, nedaleko od alžírských hranic, no prostě parádní místo na trávení dne.

Jeli jsme jeepem na výlet do starého olověného dolu, kde se dnes těží prakticky už jen manuálně. To jest tak, že lidé se na jakýchsi provazech spouští do úzké, asi kilometr hluboké jámy v zemi a kutají (nebo čert ví co dělají). No tyhle jámy samozřejmě nejsou zakryté, tak hrozí, že do nich nepozorný cestovatel spadne. No vzhledem k tomu, že tu sedím doma a píšu, tak je jistě jasné, že se mi tohle nestalo.
Mé dobrodružné já se totiž rozhodlo prokoumat místa, kam se nevydal nikdo z lidí ze zájezdu. No to nemělo chybu, až na to, že jsem přišla pod malý kopeček, na který to vypadalo, že se musím vyškrábat. Kopeček obvykle není problém, problém byl, že takový kopeček byl z písku a na něm ležel černofialový poprašek. Ale co, to mě přece nemůže zastavit, tak budu mít černé nohy no... tak jsem se vyškrábala po kopečku a z dolu se záhy odjelo.
Cestou jsme se stavovali na další místa, až si jeden z našich průvodců všimnul mých špinavých nohou a oznámil mi, že to černé co mám na nohách je olovo a že je jedovaté. No hned jsem měla "lepší" náladu. Ihned jsem začala přemýšlet co s tím. Vodu v poušti těžko sehnat, a když už se najde, tak je plná belharzií, což jsou paraziti, co způsobují únavu organismu a krev v moči a podobné hovadiny... Samozřejmě neléčitelné.
No nakonec jsem si v jedné vesničce na radu našeho berberského spolucestovatele koupila ocet, který prý neutralizuje. Jak na potvoru byl koncentrovanější než ten náš, tak jsem si ještě dělala vrásky s aplikací. No nakonec jsem musela počkat do večera, kde jsem si nohy vydrhla octem a vodou v hotýlku...
... a co je nejzvláštnější? Že jsem byla jediný člověk, co se tím olovem zašpinil. Všichni prošli skrz doly, ale jen já se málem otrávila. Život je fajn (a doufám, že to olovo nemá následky) :P