Jak jsem se (ne)otrávila olovem...

Tak další z marockých příběhů. Tenhleten začíná v poušti, nedaleko od alžírských hranic, no prostě parádní místo na trávení dne.

Jeli jsme jeepem na výlet do starého olověného dolu, kde se dnes těží prakticky už jen manuálně. To jest tak, že lidé se na jakýchsi provazech spouští do úzké, asi kilometr hluboké jámy v zemi a kutají (nebo čert ví co dělají). No tyhle jámy samozřejmě nejsou zakryté, tak hrozí, že do nich nepozorný cestovatel spadne. No vzhledem k tomu, že tu sedím doma a píšu, tak je jistě jasné, že se mi tohle nestalo.
Mé dobrodružné já se totiž rozhodlo prokoumat místa, kam se nevydal nikdo z lidí ze zájezdu. No to nemělo chybu, až na to, že jsem přišla pod malý kopeček, na který to vypadalo, že se musím vyškrábat. Kopeček obvykle není problém, problém byl, že takový kopeček byl z písku a na něm ležel černofialový poprašek. Ale co, to mě přece nemůže zastavit, tak budu mít černé nohy no... tak jsem se vyškrábala po kopečku a z dolu se záhy odjelo.
Cestou jsme se stavovali na další místa, až si jeden z našich průvodců všimnul mých špinavých nohou a oznámil mi, že to černé co mám na nohách je olovo a že je jedovaté. No hned jsem měla "lepší" náladu. Ihned jsem začala přemýšlet co s tím. Vodu v poušti těžko sehnat, a když už se najde, tak je plná belharzií, což jsou paraziti, co způsobují únavu organismu a krev v moči a podobné hovadiny... Samozřejmě neléčitelné.
No nakonec jsem si v jedné vesničce na radu našeho berberského spolucestovatele koupila ocet, který prý neutralizuje. Jak na potvoru byl koncentrovanější než ten náš, tak jsem si ještě dělala vrásky s aplikací. No nakonec jsem musela počkat do večera, kde jsem si nohy vydrhla octem a vodou v hotýlku...
... a co je nejzvláštnější? Že jsem byla jediný člověk, co se tím olovem zašpinil. Všichni prošli skrz doly, ale jen já se málem otrávila. Život je fajn (a doufám, že to olovo nemá následky) :P