Do Prahy a zase zpátky

Člověk občas dělá hovadiny. Já se kupříkladu rozhodla navštívit Prahu a to v takovém časovém horizontu, že 18:30 přijedu a 21:30 zase odjedu (ať žijou fykosí schůzky...). No předešlý den jsem si pořídila jízdenky na vlak a nějak si zafixovala, samozřejmě naprosto špatně, že vlak jede 16:41. No co, bylo krátce po druhé, já se pomalu začala oblékat, abych stihla ještě poslat maily, kolem třetí už jsem finišovala skoro se vším, kouknu na IDOS a hele, vlak jede 15:41. Když jsem to zjistila, bylo 15:11. Hystericky jsem vypla notebook, naházela věci do tašky a s kabátem v náručí jsem vyběhla z bytu. Ve výtahu jsem jen zkontrolovala doklady a z baráku vyběhla jak žízená střela. Normálně takové blbosti, jako běhání na zastávku nedělám, ale koukám, že existují výjimky. Na zastávku jsem si doběhla tak akorát, čekala jsem jen chvíli, troleják projel všechno na zelenou a já se začala těšit, že to stihnu. No bohužel jsem drahocené tři minuty zabila čekáním na tramvaj... a pak nastalo peklo...
Stáli jsme snad na každé červené a čekali na každého, kdo se tu tramvaj snažil doběhnout. Měla jsem pocit, že je to naschvál. Nicméně na nádraží jsem dojela 15:40. Jak na potvoru jsem čekala, až projedou všechny tramvaje, lidi se mi motali pod nohy... a závěrem mého městského sprintu byl pohled na zadní světla mého vlaku, který mizí v dálce... tak jsem kopla do zdi a přemýšlela, co teď. Tak autobus. Poklusem jsem to vzala ke stánku Student Agency, kde mi neochotný pán sdělil, že se můžu třeba jít vycpat, že ve čtyři me vedle stevardky neposadí... no co, tak Eurolines. Jo ti místo měli. Tak jsem v 16:00 seděla v buse a snažila se nevykašlat plíce.
Na obranu té cesty... před vysočinu se jelo pěkně, byla krásně vidět Venuše a mladý Měsíc. Tím bohužel výčet positiv končí, neboť v buse nefungovala světýlka, tak jsem se ani učit nemohla. Obvzláště dobrodružné bylo jít po tmě na záchod.
No jediné, co mě utěšuje je fakt, že jsem stihla schůzku...

Cesta zpátky se naštěstí obešla bez problémů. Dokonce jsem narazila na milého průvodčího, měla pro sebe kupé (bohužel už jsem neměla nějak energii na to učení) a tak vůbec. Prostě mám vlaky ráda. Jediným drobným nedostatkem byla doba, kdy vlak přijel. 0:16. Rozjezd v háji, další jel v jednu, byla mi zima a toužila jsem po posteli. Tak jsem si dala jednu půlnoční procházku po Brně a vrátila se zpátky na nádraží tak akorát, abych nastoupila do rozjezdu. Netřeba dodávat, že doma jsem do postele spadla jak zabitá. Takových dnů už víc ne...

Stupňující se zkouškové

... způsobuje postupující blbost. Zcela vážně. Člověk má pocit, že by se s nabytými znalostmi měl stávat inteligentnějším a ono ne. Spíš blbne, ale takovým naprosto zlým způsobem.
Začalo to vlastně už před vánocema, kdy jsem dělala rumové kuličky. Začala jsem je skládat jako model těsně uspořádané struktury... nechť žijí fcc mřížky. No to ovšem není vše, ono se to stupňuje. Včera jsem se poklidně učila kvantovou mechaniku, udělala si svoje zamilované latte a hezky si sedla a jala se míchat to pěkné, dvoubarevné pití. Že se navrchu zformuje něco, co mi nápadně připomíná nějakou spirální galaxii jsem si zvykla, to jsem si všimla už dávno a nijak mě to neděsí. Nicméně jak jsem ono latte míchala, všimla jsem si, že jak se promíchává mléko s kávou, připomíná to mračna na Jupiteru, což mi implikovalo poruchovou teorii, která je demonstrovatelná na jovickém vlivu na Zemi... no mé úvahy mě vyděsily, takže jsem si následně na sešit půlku latte vylila.
Nicméně k mému překvapení stránka nepropila a mě pro změnu napadlo, že protunelovat energiovou bariéru, to ty elektrony zvládnout, ale že se blbé kafe nepropije...

...jo a v tuhle chvíli člověku dojde, že to není v pořádku. To je přesně ta chvíle, kdy se má zavřít sešit. Stejně zkoušku z kvantovky vidím bledě.

Tak povšechně

Dneska jsem udělala zkoušku z fyziky pevných látek. Skoro jsem v to nedoufala, nicméně nějak jsem se z toho zapomněla radovat. Pořád jsem měla pocit, jak mi spadne kámen ze srdce, když ta zkouška bude hotová a ono nic. Poslední dobou mi asi nic nezvládlo udělat skutečně upřímnou radost, asi jsem nějaká porouchaná. Proste mi celý ten svět přijde nějaký zlý.

Plus se to celé nějak sype, nemám na nic náladu, lidé mě spolehlivě vytáčejí a kdo mě nevytočí, ten mě zklame... a sama sebe jsem už taky stihla zklamat za tento rok nejednou.
Nechť žijí povzdechy a blbá nálada a nový rok na nic a úspěšné zkoušky a nesmyslnost bytí...

Reflexe universitní

Tak jsem dneska udělala zkoušku. To je věc veskrze positivní. Na druhou stranu jsem se ve studijním katalogu dočetla takovou, no řekněme znepokující a popuzující zprávu. To druhé hlavně.

Takže taková volná citace: student si může za celé studium zapsat maximálně 27 kreditů z předmětů neuvedených jako volitelné ve studijním katalogu. Z toho maximálně devět může být mimo přírodní vědy nebo matematiku.

Takže podle tohoto nařízení je nám v podstatě zakázáno zapisovat si předměty mimo náš obor. A to jsem si myslela, že poslední dobou se snažíme o interdisciplinární vědní obory. A ono ne. Takže v současné době, pokud se rozhodnu absolvovat některý z kompletních, dejme tomu čtyřsemestrových, kurzů na informatice, tak mám smůlu. Tedy chápu-li nařízení správně.
Takže mám si podat přihlášku na FI? To je trochu kontraproduktivní ne? Jistě, chápu, že se jedná především o opatření proti chronickým sběračům kreditů odjinud, za lehké přednášky. Popřípadě to eliminuje lidi, co se dostali na přírodovědu, aby pak odchodili dva povinné semestry a mezi tím si dělají předměty na fildě, aby mohli následně beztrestně přestoupit... nicméně proč kvůli tomu mají trpět lidi, co si ty předměty zapisují ze zájmu. Kupříkladu jsem si chtěla udělat asi tři předměty na matice a následně několik mnoho předmětů na informatice, dokonce jsem našla pár zajímavých na fildě. Tak asi smůla.
A tak si říkám, že celá ta idea člověka vzdělaného na universitě, jež by byl čítankovým příkladem polyhistora, vzala za své...

Jak je to s tím učením

Jakkoliv zajímavý je předmět, na který se člověk zrovna musí učit, nechce se mu. Během čtení skript o pouhých šedesáti stránkách jsem tak našla neuvěřitelnou plejádu činností, které jsem mohla provozovat.
To jsem najednou měla tendenci chystat příbory, vařit rodičům kafe, dělat si milion nálevů čaje, umývat po sobě hrnky, scannovat hlouposti a tak dále... cokoliv co mě vyruší od učení se prostě musí bezodkladně udělat.
No to jasně vysvětluje, proč je zkouškové jediným obdobím, kdy mám zhruba pořádek v pokoji a snažím se uklízet v bytě, popřípadě se učím vařit. Včera jsem takhle našla prima recept na chilli con carne, který zabere cca hodinu, už se těším, až ho vyzkouším. Prostě závidím lidem, co se na střední učili, alespoň mají návyk, já jsem ho nenabrala ani za nějaký ten pátek na universitě.

Hm, jdu pravděpodobně dělat něco přesně opačného, než je učení... že bych se třeba naučila plést ponožky?

Silvestrovské pozorování

Tak jak jsem trávila Nový rok a Silvestra, o tom se tu pro jistotu rozepisovat nebudu. Stačí, když řeknu, že to bylo prima ne?

No nicméně na chatě v Beskydech, kde jsem se nacházela, tam bylo krásně... krásně a jasno. A to i večer. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna na chatu dovlekla i dalekohled, srdéčko zaplesalo. Tak jsem se jednoho večera rozhodla, že bude pozorování, dokonce jsem navnadila i své drahé kamarády, což je docela výkon. No navlékla jsem na sebe všechno možné oblečení od termonesmyslů po vrstnu goretexu, sebrala jsem červené světýlko, čelovku, brýle, mapu, foťák a dalekohled (již nějakou tu hodinu temperovaný:)) a vyrazila před chatu. Všechno jsem si pěkně nachystala, přímo přede mnou "zářila" M42, tak jsem si ji pěkně našla ve svém milovaném laserovém hledáčku, kouknu do objektivu... a nic. Tak jsem si říkala fajn, možná mám jen špatný okulár, přehodíme jiný... a zase nic. Už mi to nedalo a zkusila jsem se mrknout na nějakou jasnou hvězdu (konkrétně na Betelgeuze, jestli to někoho zajímá:)) a opět nic. Začalo mi to být divné a začala jsem pochybovat o svých konstrukčních schopnostech, aneb není možné, že jsem si ten dalekohled nějak špatně smontovala?
Bohužel jsem zjistila, že jsem šikovnější než jsem předpokládala a když jsem postívila proti zrcadlu, světýlko jsem v okuláru viděla. Dokonce i světýlka z vzdálených chat... takže kde byl problém?
Dala jsem si chvíli na rozmyšlenou a vytáhla foťák s tím, že taková fotka oblohy rybím očkem bude prima. No byla by, kdyby nebylo kolem -15 a foťák se nerozhodnul pro stávku. Nakonec jsem ho sice přesvědčila, že se zapne, ale to bylo všechno. Prostě nespolupracoval. Nicméně jsem si všimla jedné vcelku veselé věci. Celý objektiv byl zamlžený a ta hloupá vlhkost pomalu namrzala. Tak jsem ze zajímavosti koukla na zrcadlo a ejhle, závada byla na světě. Proklela jsem se za to, že jsem doma nechala rosnici (stejně by beztak nepomohla) a pomalu jsem se počala stěhovat zpět do chaty.

No další tři dny to s mrazem nevypadalo tak hrozně, ale k mé smůle přijeli sousedi, kteří mají bůhvíproč tendenci svítit celou noc venkovními světly (tedy možná tak pánu Bohu do oken, jednoho dne se asi omylem budu bavit se vzduchovkou... cíl je hádám jasný), takže z pozorování taky nic nebylo. Drazí kamarádi z toho měli druhé vánoce, ale co, alespoň jsem zase pod dlouhé době provozovala stargazing neozbrojeným očkem, efektně namrzla (a na rozmrznutí je skvělý čaj s medem a slivovicí:)) a měla neuvěřitelnou potěchu z toho, že jsem po dlouhé době viděla i Mléčkou dráhu, o které si v Brně můžu tak nechat zdát.

Šťastný nový rok :)