Příjemné České dráhy

Vážně jsem se nezbláznila a titulek není myšlen sarkasticky. Dneska jsem si užila sedmihodinovou cestu vlakem a nemohla jsem si stěžovat. Takže kdokoliv kdo nadáváte na ČD, čtěte pozorně a přehodnocujte :)
Příjemné překvapení se konalo už cestou do Karlových Varů (takže pro zpřesnění, trasa Brno - Praha - Karlovy Vary - Praha - Brno). EC mělo deset minut zpoždění a my měli v Holešovicích právě oněch deset minut na přestup. Tak jsem se s menšími obavami poptala průvodčího, jak to pořešit. No ten byl velmi vstřícný a slíbil nám, že budeme-li ještě za Pardubicemi ve skluzu, zavolá do Prahy, aby rychlík do Varů na nás počkal. K mému překvapení slib dodržel, nakonec jsme dojeli včas... prostě příjemné překvápko.

Ještě příjemnější byla závěrečná část cesty zpět do Brna. V Praze byla hodina na přestup a z avíza svých drahých přátel jsem věděla, že by v Holešovicích měla být nová čekárna, dokonce snad s Wifinou, ale nechtělo se mi tomu věřit. A ono ejhle, příjemná vytopená místnůstka se zásuvkama a v pohodě připojitelnou Wifkou, první plus pro české dráhy. Síť je samozřejmě zdarma, narozdíl od Ruzyně. Hlášení o vlacích bylo přímo v čekárně i s obrazovkou, prostě pohoda.
Dalším příjemným překvapením byl vlak. Už jsem se skoro naučila, že české vagony EC jsou nic moc a vždy jsem marně hledala zásuvku. Tento vlak mě příjemně překvapil, neboť funkční zásuvkou disponoval. Hned jsem se zaradovala, neboť v předešlém vlaku jsem noťas vycucla a v čekárně se za hodinu nestihnul nabít úplně.

Takže shrnuto podtrženo, ať mi říká kdo chce co chce, Student Agency se může jít zahrabat, já se do prahy dostanu za 120 Kč se zásuvkou a bez zácpy na D1...

iLife

Na otázku "Chceš iPhone?" se neodpovídá ne. Jsou věci mezi nebem a zemí, které se člověku z iracionálního důvodu líbí a chce je mít. Nijak zvlášť, umí bez nich žit, ale na druhou stranu když je má...
Již téměř dva roky jsem majitelkou iPodu. Nemohla jsem si ho vynachválit. Přehrává neskutečně dlouho, velmi kvalitně, menu je velmi přehledné a ovládání božsky intuitivní.
Proto jsem na nabídku pořízení iPhonu kývla bez zaváhání. Místo mobilu a iPodu budu mít jedno zařízení. Na internetu jsem přečetla asi milion recenzí a ono zařízení jsem držela v ruce i před tím... ale kdo nedržel vlastní iPhone, ten nepochopí. Uznávám, že je jistá uchýlka ten přístroj nazývat adjektivem sexy, ale nakonec, proč ne?
Naprosto mě fascinovala možnost synchronizace s účtem na Googlu. Všechny kontakty naskákaly do telefonu jak měly. K tomu se parádně sesynchronizoval email. Se synchronizací hudby přes iTunes mám už docela příjemnou zkušenost, prostě paráda. Během jednoho dopoledne vypadal "ajfoun" k obrazu mému.
Obvzláště mě potěšily některé zdarma stáhnutelné aplikace. Jednak ICQ a Facebook... to byla očekávaná samozřejmost a pak věci jako Astronomical Picture Of the Day. Maličkosti, které potěší. Ještě týž večer jsem měla možnost vyzkouše si psaní přes ICQ pěkně připojená přes EDGE. Na dotykovou klávesnici jsem si zvykla rychle a vůbec jsem byla překvapená rychlostí a tak podobně. Prostě můžu asi doporučit. Těch much, co iPhone má je málo a já je zatím nijak nepocítila. Tak uvidíme, jak tomu bude nadále.

Ponožková věta

Dneska jsem si opět hrála na vzornou dceru... teda skoro se mi to povedlo. Jsem složila ponožky, sklidila suché prádlo a s dobrou vizí pověsila to vlhké pračce. Jenže ono vlhké prádlo bylo zvlhlé jen díky vlhkosti v pračce, nebylo vyprané, takže práce k ničemu. Ale k věci.
Skládala jsem ponožky a stalo se mi to co obvykle. Zbyla ponožka. ale kdyby jen to, vlastně zbyly tři rozdílné. A v závislosti na pravidelnosti tohoto jevu jsem se rozhodla (odvážně) vyslovit Ponožkovou větu...

Věta: Předpokládejme, že máme na šnůře visící ponožky. Pak platí, že při skládání je počet ponožek 2n+1 pro n náležící přirozeným číslům.

Důkaz: zřejmý.

Poznámka: Je možné, že libovolných 2m ponožek ze soubory 2n+1 ponožek, kde m je menší než n a m taktéž náleží přirozených číslům, tvoří nesourodé páry.

...a průměrný matematik mě za tohle určitě chce zabít, ale co už. (A za to, že tu nejdou menšítka a náležítka nemůžu).

Lidé jsou naivní a důvěřiví tvorové, jsou také idealisti a snílci a jsou omylní a nedokonalí.
Jednoho odpoledne kdysi dávno jsem potkala citát, který říkal: Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti zároveň nebyla dána síla ho splnit. Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.
Ten papírek na němž tato slova stála mám pořád před očima, znám místo kde jsem ho četla, přesně vidím jak vypadal... v posledních dnech jsem moc přemýšlela, kde je síla skrytá, jestli je to pravda.
Nicméně jsem přemýšlela i nad zmíněnýma přáníma. Jak moc si člověk musí přát? Jak moc musí věřit... velmi. Ale co když není v co věřit? Takže která má přání jsou natolik skutečná, aby k nim existovala tato síla? Má víra v tyhle dvě věty smysl? Upřímně řečeno nevím a nevím, jestli teď chci vědět. Chci čas na rozmyšlení a nevím jestli ho mám...

Všechny, co čekali vtipné komentáře či příhody zklamu. Nekonají se. Chvíli se konat asi nebudou. Promiňte tedy tomuto kousku virtuálního prostoru, že se na chvíli stane zrcadlem mého smýšlení. Nikdy ne konkrétním, ale abstraktním zrcadlem jedněch zbořených iluzí. Nebo Iluzí?

Asi teď nevím, kde jsou má přání a má síla, ale jednoho dne, snad brzy se najdou. V jaké podobě, to netuším, ale asi je to to jediné v co dnes můžu věřit...

Poor Pluto

Friedrich Nietzsche pronesl památnou větu "V každém muži je skryto dítě. To si chce hrát." No já bych to rozšířila nejenom na muže, ale nejmíň na polovinu žen... ale to je nepodstatné, snažím se tím omluvit dětinskost svého zalíbení v níže uvedeném obrázku :)
Nicméně není to roztomilé? A předem se omlouvám těm, co od mého příspěvku čekali veselou příhodu, nějak na ně nemám náladu...