Lidé jsou naivní a důvěřiví tvorové, jsou také idealisti a snílci a jsou omylní a nedokonalí.
Jednoho odpoledne kdysi dávno jsem potkala citát, který říkal: Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti zároveň nebyla dána síla ho splnit. Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.
Ten papírek na němž tato slova stála mám pořád před očima, znám místo kde jsem ho četla, přesně vidím jak vypadal... v posledních dnech jsem moc přemýšlela, kde je síla skrytá, jestli je to pravda.
Nicméně jsem přemýšlela i nad zmíněnýma přáníma. Jak moc si člověk musí přát? Jak moc musí věřit... velmi. Ale co když není v co věřit? Takže která má přání jsou natolik skutečná, aby k nim existovala tato síla? Má víra v tyhle dvě věty smysl? Upřímně řečeno nevím a nevím, jestli teď chci vědět. Chci čas na rozmyšlení a nevím jestli ho mám...

Všechny, co čekali vtipné komentáře či příhody zklamu. Nekonají se. Chvíli se konat asi nebudou. Promiňte tedy tomuto kousku virtuálního prostoru, že se na chvíli stane zrcadlem mého smýšlení. Nikdy ne konkrétním, ale abstraktním zrcadlem jedněch zbořených iluzí. Nebo Iluzí?

Asi teď nevím, kde jsou má přání a má síla, ale jednoho dne, snad brzy se najdou. V jaké podobě, to netuším, ale asi je to to jediné v co dnes můžu věřit...