Povodně v Ladakhu

Kdysi jsem tu slíbila, že bude následovat ještě jedna vlna fotografií z Indie a to dokumentární o povodních. Po novém roce jsem se rozhodla splnit vše co jsem nestihla v tom předešlém, tak tedy fotky z povodní.
Jednu věc však musím dodat. Člověk jede do Himalájí a cítí se ohromně bezpečně, vždyť to jsou jen větší hory a míří tam ročně desítky tisíc turistů. Jenže tyhle větší hory umí zabíjet. Každý den po povodních jsme se dozvídali, kolik lidí je pohřešovaných a kolik mrtvých. Ne pomocí televize či rádia, na pamfletech. Všude se táhnul tlející zápach a skoro všichni nosili ochrannou roušku na ústa. Chvíli po našem odjezdu se objevila cholera. Turisti houfně prchali jedinou možnou cestou, tedy vzduchem. Místní zůstávali a pokoušeli se připravit na nadcházející zimu.
Bála jsem se procházet s fotoaparátem po vesnici, protože jsem si připadala jak hyena, ale místní lidé, jakmile zahlédli fotoaparát, začali mě tahat po svých polozborcených obydlích a ukazovat mi, co všechno jim voda vzala. Kolik takových prohlídek člověk vydrží? Já jsem zvládla čtyři domy a musela jsem jít pryč. To neštěstí bylo trochu moc kumulované. Fotky k nahlédnutí zde.

Fotky z Arménie

Dneska mám extrémně fotonáladu, tak jsem zvládla upravit další fotky z cest. Tentokrát Arménii, kterou jsem navštívila v září 2010 v rámci mezinárodní školy pro mladé astronomy. Tři týdny strávené ve vesničce Byurakan byly super. Vytvořil se prima kolektiv, přednášky byly zajímavé a vůbec to bylo prodloužení léta. O víkendech jsme projezdili okolí a snažili se poznat místní kulturu... často skrz arménský koňak :) Prostě parádní akce, kdybych mohla, jedu znova. Fotky k nalezení již tradičně zde. A nedoslovná ochutnávka...

Fotky z Penn State

Tak jsem se konečně dokopala k tomu, že jsem zveřejnila pár fotek z pobytu v Pennsylvánii. Většinu času jsem byla ráda, že zvládám existovat... do práce, z práce a pak oddech a spát. Přesto jsem se o jednom víkendu vydala s foťákem na kampus a rozhodla se pořídit pár záběrů. Povedl se jeden z mála slunečných dní, kdy mi prsty nepřimrzaly ke spoušti, tak jsem si onu procházku parádně užila.
A jaký ten pobyt byl? Z hlediska nových znalostí obohacující a z hlediska volného času? No užila jsem si zábavy dost a dost, až bych to na místo uprostřed lesů a polí nečekala :) Takže fotky k nahlédnutí zde.

První dojmy z Penn state

Tak zase na cestách, tentokráte ne na východ, ale na západ a to až za oceán, do USA. Letos jsem se zasekla už na východním pobřeží, konkrétně v Pennsylvanii, kde trávím dva a půl týdne snahou dělat vědu na největší místní universitě, Penn state.
Takže jaké jsou první dojmy z university a městečka State college?

Celá universita je pěkně uprostřed lesů... proč? No to je jednoduché, velká města okolo se nemohla dohodnout, kdo bude mít na svém území velkou universitu, tak našli geografický střed Pennsylvánie a řekli si, že ji postaví tam. A tak vznikla jednak universita a přirozeně i universitní městečko. Dokonce i letiště s příhodným názvem University park tu mají. Dobrá půlka obyvatelstva jsou studenti a podle toho to vypadá, všude mladí lidé v mikinách s logem university a okolo domu různých sesterstev a bratrstev (sousedi jsou Lambda Kappa Epsilon). Centrum tvoří dvě ulice, College avenue a Beaver avenue (ano, mají tu bobří ulici, i mě to přijde poněkud ujeté ;)). Což vlastně přímo implikuje, že na zorientování se ve městě člověku stačí jedno odpoledne. Positiva? Všechno je 'walking distance.' Negativa? Člověk to všechno za chvíli proleze a co pak?

Universita sama o sobě, to je velká kapitola. Větší universitu jsem ještě neviděla a kampus zabírá... asi většinu plochy města. Lidé tu zjevně žijí sportem, neboť okolo university je nemalé množství obchodu propagující Penn state Lions, obvzláště v americkém fotbalu... když jsem se ptala, jestli jsou dobří, tak se mi dostalo odpovědi, že nijak zvlášť, ale zjevně je to něco jako týmový duch města. V obchodech si můžete pořídit i týmové oblečky pro psy.
Na kampus aby člověk měl mapu, nicméně mě je to stejně k ničemu, neboť nějaký moudrý člověk se rozhodnul, že Swift Mission operating center postaví úplně mimo ;). Tak si denně užívám místní MHD.

Zkrátka první dojmy v kostce... je to v lese, je to obrovské a lidé jsou posedlí sportem. Veselé místo. Ale dali mi pěkný stůl s iMacem, který za chvíli vyhodím z okna, které nemám ;)

Vzpomínky na předjíždění

Dlouho nic... ne že by se nic nedělo, ale nějak se mi to nechtělo publikovat. Až jsem se začala učit na oborové GRE, tak koukám kde jak utéci povinnostem.
Takže? Vzpomínky na Ladakh, konkrétně na ladacké předjíždění...

To jsme s kamarádkou Míšou takhle chtěly vyzkoušet, jak se cestuje v lokálním ladackém autobuse a rozhodly jsme se pro trasu Leh - Diskit. Vzdálenost asi 120 km, délka cesty džípem asi 4 hodiny, busem 8.5. Není to krásná vyhlídka? Seděla jsem u okna a Míša vedle mě klimbala značně sestřelená kinedrylem. Nutno podotknout, ře šířka autobusu byla poměrně malá, ale vlezly se do něj ulička a dvě řady sedadel po dvou. No není třeba připomínat, že ladačané nemají zrovna velká pozadí. V miniaturním prostůrku jsem též začala klimbat, což bylo nemoudré, neboť ve výši mé spánkové kosti se nacházel trčící šroub od okýnka. Prima ne?
Co je na takové cestě nepříjemné? Pomineme-li fakt délky, tak především to, že usnete a máte pocit, že se ten bus pořád sune... jenže pak otevřete oči a pořád to samé údolí. Zkrátka na zabití. Kdy však nastane adrenalin?
Představte si průměrnou himalájskou silnici - tudíž rádobyasfaltovou cestu sotva na auto a motorku vedle sebe zakousnutou do svahu. Skála nad ní a sráz pod ní. A bohužel se občas stane, že v nějakém fakt špatném místě se musíte minout s dalším vozidlem. V našem případě to byl náklaďák. Děkovala jsem všem svatým, že my jsme nebyli na straně srázu, ale u skály. Najednou mě totiž probudila rána a hrozné vrzáni. A tehdy jsem pochopila, jak se zde lidé, tedy vozidla, mohou míjet. Zaklesnou se do sebe, začne hrozné skřípění kovů o sebe a po desítkách centimetrů se daná vozidla posunují každé vytouženým směrem. No a neděste se potom. Ale podle obličejů domorodců je to Ladakhu normální praktika.
Udělat něco takového v Evropě? Nemyslitelné. Co kdyby se ta auta odřela ;) Zkrátka Indie a potažmo Ladakh jsou místa netušených možností. (Ale alespoň jsou ty busy náklaďáky pěkně barevné...)

Party efekt trochu jinak

Tak jsem dneska zjistila, že party efekt funguje velmi dobře, někdy až překvapivě. Pokud nevíte o co jde, tak je to takový ten efekt, jak jste ve společnosti, kde skoro neslyšíte vlastního slova, ale když někdo mluví o vás, slyšíte to.
Abych ke své příhodě poskytla okolnosti, tak momentálně se nacházím na letní škole v Arménii, kde se mám učit astronomii a astrofyzice. No a někdo vymyslel, že přednášku budou už od půl desáté (!).
A dneska ráno jsem si tak poslouchala přednášku o vývoji dvojhvězd, která vesměs nepokrývala nic jiného než to, co je v BOBovi. Tak jsem se pomalu na pohodlném sedadle vydala do říše spánku. a najednou jsem se probudila a sluším, že se řeší dokazování relativity pomocí dvojhvězd, konkrétně systému dvou bílých trpaslíků a detekce gravitačních vln. To se mě sice netýká, ale v podstatě to samé se dělá v projektu OJ287, který se mě týká. Takže party efekt na práci a ne na mě, ale funguje dobře ;) Tak jsem se i mohla zeptat, jak moc se jim to daří a vůbec na to, že jsem neposlouchala, se mi dařilo vypadat v obraze. Spolusedící ze mě měla docela srandu, tak prý jestli se mi o tom zdálo. Mno tenhle druh party efektu by se dal jiste vyzkouset i nekdy v budoucnosti... třeba na semináři ;)

GRE horor

Tak sice jsem měla v plánu sem prve publikovat něco o Indii a Ladakhu, ale asi sem dám primárně něco jiného... GRE zkoušky. Kdo nevíte o co jde, jde o jakési universální testy studijních předpokladů na americké university. Test trvá čtyři hodiny a sestává se z psaní dvou esejí, verbální a kvantitativní části. Co je na tom těžkého? Na napsání eseje nic moc, jen se člověk musí naučit napsat styl, po kterém známkující touží, kvantitativní sekce je také veskrze jednoduchá, člověk akorát udělá hloupé chyby jako že 3*2=5 a verbální? To byl kámen úrazu. GRE jsem zkoušela na začátku léta, kdy jsem ve verbální části viceméně propadla (kupodivu tento test nejde udělat bez toho, aby se člověk učil ;)) a tak jsem si objednala Kaplan GRE přípravu na zkoušky a světe div se, po třech týdnech poměrně ležérního učení jsem si verbální sekci zlepšila o 100%. Docela síla. Mít čas a elán, asi bych to napsala na velmi nadprůměrné skóre, takhle mám jen lehce nadprůměr ;)
Nicméně co je na onom testu nejtěžší? To že trvá zmíněné 4 hodiny. Na konci druhé sekce už člověk myslí na to, až vypadne z testovacího centra a on ten debilní test pořád pokračuje. Když jsem odcházela, připadala jsem si, jako kdyby mě někdo zmlátil holí...
A co jsem si z toho odnesla? Že je to jen přiblblý standartizovaný test na kterém každý kdo se učí a nemá seno v hlavně musí zákonitě dosáhnout poměrně vysokých výsledků. Tak snad platí to, že to není hlavní indikátor pro přijetí na universitu snů...

Indie - Ladakh

Tak konečně jsou fotky probrány a jejich výkvět uploadován na mé stránky. Fotky jsou z vesnice Sapi, z Lehu, z Diskitu a Panamicu v Nubra valley, z treku v Markha valley, jezera Pangong a konečně také z rovinaté Indie, z Agry. Zážitky? Nepřeberné, třeba se zde nějaké objeví. Ale teď už fotky. Již tradičně jsou k nalezení na stránkách janap.net. Zatím je zde publikována první várka, druhá bude následovat později, je totiž dokumentární a týká se spíše následků povodní, které v půlce srpna zasáhly Ladakh.
A na ochutnávku...

Snový Taj Mahal


Stydlivé děvčátko ze Sapi


Odraz okolních hor a oblohy v jezeře Pangong

Oblohové fotky z Himalájí

Tak jsem se vrátila z Himalájí, živá a zdravá. Než sem napíšu cokoliv ze svých zážitků, tak odkaz na galerku fotografií oblohy. Mléčnou dráhu jsem nikdy neviděla tak krásnou jako ve vesničce Sapi nedaleko hranic Pákistánem okupovaného území. Stejně tak jsem nikdy neviděla halo kolem Slunce. Prostě to byla fantasie. Fotek je sice pomálu, ale víc, než jsem kdy ulovila na toto téma v České republice. Galerka je tady, tak si ji vychutnejte, ikdyž nepočetnou. Poznámka na okraj, všechny fotky jsou ze zmiňované Sapi.

On the road again

Tak zase mířím na cestu. Tentokrát na východ, do Indie, do horské oblasti Ladakh. Co tam? Stavět kláštěr a učit malé mnichy angličtinu a ekologii. Pokud to někomu připadá přitažené za vlasy, tak si z toho nic nedělejte, mě taky :) Ačkoliv mi nevadí cestovat někam sama, toto je přeci jen jiné. Ono je sakra rozdíl letět sama do San Francisca a letět sama do Delhi, kde se člověk jo musí otáčet, aby se neztratil a aby se mu nic nestalo, došel v pořádku na hotel a tak dále. Tak doufám, že to zvládnu, v Ladakhu se naštěstí potkám se skupinkou z Čech, tak bude hned líp (tedy alespoň psychicky, fyzicky kdo ví, ono indická strava, to bude zážitek :))
No je jistá pravděpodobnost, že někde odchytnu internet, takže... Stay tuned for the news ;)