Vzpomínky na předjíždění

Dlouho nic... ne že by se nic nedělo, ale nějak se mi to nechtělo publikovat. Až jsem se začala učit na oborové GRE, tak koukám kde jak utéci povinnostem.
Takže? Vzpomínky na Ladakh, konkrétně na ladacké předjíždění...

To jsme s kamarádkou Míšou takhle chtěly vyzkoušet, jak se cestuje v lokálním ladackém autobuse a rozhodly jsme se pro trasu Leh - Diskit. Vzdálenost asi 120 km, délka cesty džípem asi 4 hodiny, busem 8.5. Není to krásná vyhlídka? Seděla jsem u okna a Míša vedle mě klimbala značně sestřelená kinedrylem. Nutno podotknout, ře šířka autobusu byla poměrně malá, ale vlezly se do něj ulička a dvě řady sedadel po dvou. No není třeba připomínat, že ladačané nemají zrovna velká pozadí. V miniaturním prostůrku jsem též začala klimbat, což bylo nemoudré, neboť ve výši mé spánkové kosti se nacházel trčící šroub od okýnka. Prima ne?
Co je na takové cestě nepříjemné? Pomineme-li fakt délky, tak především to, že usnete a máte pocit, že se ten bus pořád sune... jenže pak otevřete oči a pořád to samé údolí. Zkrátka na zabití. Kdy však nastane adrenalin?
Představte si průměrnou himalájskou silnici - tudíž rádobyasfaltovou cestu sotva na auto a motorku vedle sebe zakousnutou do svahu. Skála nad ní a sráz pod ní. A bohužel se občas stane, že v nějakém fakt špatném místě se musíte minout s dalším vozidlem. V našem případě to byl náklaďák. Děkovala jsem všem svatým, že my jsme nebyli na straně srázu, ale u skály. Najednou mě totiž probudila rána a hrozné vrzáni. A tehdy jsem pochopila, jak se zde lidé, tedy vozidla, mohou míjet. Zaklesnou se do sebe, začne hrozné skřípění kovů o sebe a po desítkách centimetrů se daná vozidla posunují každé vytouženým směrem. No a neděste se potom. Ale podle obličejů domorodců je to Ladakhu normální praktika.
Udělat něco takového v Evropě? Nemyslitelné. Co kdyby se ta auta odřela ;) Zkrátka Indie a potažmo Ladakh jsou místa netušených možností. (Ale alespoň jsou ty busy náklaďáky pěkně barevné...)