První dojmy z Penn state

Tak zase na cestách, tentokráte ne na východ, ale na západ a to až za oceán, do USA. Letos jsem se zasekla už na východním pobřeží, konkrétně v Pennsylvanii, kde trávím dva a půl týdne snahou dělat vědu na největší místní universitě, Penn state.
Takže jaké jsou první dojmy z university a městečka State college?

Celá universita je pěkně uprostřed lesů... proč? No to je jednoduché, velká města okolo se nemohla dohodnout, kdo bude mít na svém území velkou universitu, tak našli geografický střed Pennsylvánie a řekli si, že ji postaví tam. A tak vznikla jednak universita a přirozeně i universitní městečko. Dokonce i letiště s příhodným názvem University park tu mají. Dobrá půlka obyvatelstva jsou studenti a podle toho to vypadá, všude mladí lidé v mikinách s logem university a okolo domu různých sesterstev a bratrstev (sousedi jsou Lambda Kappa Epsilon). Centrum tvoří dvě ulice, College avenue a Beaver avenue (ano, mají tu bobří ulici, i mě to přijde poněkud ujeté ;)). Což vlastně přímo implikuje, že na zorientování se ve městě člověku stačí jedno odpoledne. Positiva? Všechno je 'walking distance.' Negativa? Člověk to všechno za chvíli proleze a co pak?

Universita sama o sobě, to je velká kapitola. Větší universitu jsem ještě neviděla a kampus zabírá... asi většinu plochy města. Lidé tu zjevně žijí sportem, neboť okolo university je nemalé množství obchodu propagující Penn state Lions, obvzláště v americkém fotbalu... když jsem se ptala, jestli jsou dobří, tak se mi dostalo odpovědi, že nijak zvlášť, ale zjevně je to něco jako týmový duch města. V obchodech si můžete pořídit i týmové oblečky pro psy.
Na kampus aby člověk měl mapu, nicméně mě je to stejně k ničemu, neboť nějaký moudrý člověk se rozhodnul, že Swift Mission operating center postaví úplně mimo ;). Tak si denně užívám místní MHD.

Zkrátka první dojmy v kostce... je to v lese, je to obrovské a lidé jsou posedlí sportem. Veselé místo. Ale dali mi pěkný stůl s iMacem, který za chvíli vyhodím z okna, které nemám ;)

Vzpomínky na předjíždění

Dlouho nic... ne že by se nic nedělo, ale nějak se mi to nechtělo publikovat. Až jsem se začala učit na oborové GRE, tak koukám kde jak utéci povinnostem.
Takže? Vzpomínky na Ladakh, konkrétně na ladacké předjíždění...

To jsme s kamarádkou Míšou takhle chtěly vyzkoušet, jak se cestuje v lokálním ladackém autobuse a rozhodly jsme se pro trasu Leh - Diskit. Vzdálenost asi 120 km, délka cesty džípem asi 4 hodiny, busem 8.5. Není to krásná vyhlídka? Seděla jsem u okna a Míša vedle mě klimbala značně sestřelená kinedrylem. Nutno podotknout, ře šířka autobusu byla poměrně malá, ale vlezly se do něj ulička a dvě řady sedadel po dvou. No není třeba připomínat, že ladačané nemají zrovna velká pozadí. V miniaturním prostůrku jsem též začala klimbat, což bylo nemoudré, neboť ve výši mé spánkové kosti se nacházel trčící šroub od okýnka. Prima ne?
Co je na takové cestě nepříjemné? Pomineme-li fakt délky, tak především to, že usnete a máte pocit, že se ten bus pořád sune... jenže pak otevřete oči a pořád to samé údolí. Zkrátka na zabití. Kdy však nastane adrenalin?
Představte si průměrnou himalájskou silnici - tudíž rádobyasfaltovou cestu sotva na auto a motorku vedle sebe zakousnutou do svahu. Skála nad ní a sráz pod ní. A bohužel se občas stane, že v nějakém fakt špatném místě se musíte minout s dalším vozidlem. V našem případě to byl náklaďák. Děkovala jsem všem svatým, že my jsme nebyli na straně srázu, ale u skály. Najednou mě totiž probudila rána a hrozné vrzáni. A tehdy jsem pochopila, jak se zde lidé, tedy vozidla, mohou míjet. Zaklesnou se do sebe, začne hrozné skřípění kovů o sebe a po desítkách centimetrů se daná vozidla posunují každé vytouženým směrem. No a neděste se potom. Ale podle obličejů domorodců je to Ladakhu normální praktika.
Udělat něco takového v Evropě? Nemyslitelné. Co kdyby se ta auta odřela ;) Zkrátka Indie a potažmo Ladakh jsou místa netušených možností. (Ale alespoň jsou ty busy náklaďáky pěkně barevné...)