sobota 26. července 2008

Sourozenec snajprem...

Můj bratr má zbraň. Teda zbraň, ona je to asi vzduchovka, ale vypadá to docela dobře jako normalní puška a má to nějaké strašne high-advanced zaměřování. Jeho oblíbenou činností v posledních dnech je ležet na balkónu a pozorovat srkz zaměřovač "vzdálené" cíle. Jen čekám, kdy na něj někdo zavolá policajty. Vysvětlovat jim, že si můj patnáctiletý sourozenec pouze hraje bude nelehký úkol.
Nicmnéně začínám mít pocit, že se mám pro jistotu bát. Já vím, že rodinní příslušníci se střílejí jen v americe, ale co kdyby. Neměla bych si pořídit nějaké Magnum? Jen tak pro jistotu... Tohle je tak hrozná doba...

úterý 22. července 2008

Spěch, shon a shánění...

Za týden se chystám na hory... a letos konečně poprvé za hranice naší zemičky, konkrétně do Bulharska. Skoro se i musím pochválit, vypadá to, že na dvoutýdenní výpravu se zvládnu zabalit do 45 litrového batůžku. A to táhnu i ten zpropadený stan (respektive jakmile se se svým stanovým parťákem potkám v Bulharsku, stan předám a potáhnu jenom jídlo;)). Asi poprvé plně oceňuji to, že mám cestujícího rodiče. Máme totiž plno minibalení všeho možného, od zubní pasty po šampon. Takže má toaletní taštička je asi nejmenší za posledních několik let. Ještě uvidím, kolik potáhnu žrádla, ale vypadá to, že se s klidem dostanu s váhou batohu pod deset kilo. Ještě se uvidí, až dosháním poslední nezbytnosti...

sobota 12. července 2008

Jak jsem (ne)ztratila botu...

V pondělí jsem si konečně udělala výlet. S kamarádem jsme měli namířeno na filmový festival v Karlových Varech. Zabalila jsem si tradičně na poslední chvíli a hlavní aktéry tohoto krátkého příběhu, tedy své sandály, jsem nahonem připnula k batohu zvnějšku a hurá na vlak.
Do Prahy jsem přijela za deště a se zpoždním, poztrácela se ve výlukách tramvají, nicméně nakonec jsem se srazila ještě s jedním pražským kamarádem a zašli jsme na oběd. Boty stále na batohu, poněvadž byl dobře přikryt pláštěnkou.
V Praze jsem nabrala i svého spolucestujícího, co byl ještě v Praze na zkoušce a hurá do Varů. A zde začíná fáze "nestarám se o boty." Jediné, čeho jsem si stran svých sandálů všimla ve vlaku do Varů byl fakt, že do nich nějaký vtipálek zastrčil papírek. A ne ledasjaký, jednalo se o návod z kondomů, no určitě nebyl můj, poněvadž si skutečně nepamatuju, že bych cestou měla nějaké intermezzo, ke kterému by kondom byl třeba.
Do Varů jsme dorazili tak nějak předpokládatelně, zařídili jsme si Festival Pass a hurá ubydlet se někde v budově místní školy. A tam to přišlo. Mám jen jednu botu! První co mě napadlo bylo, že mi ji ukradnul někdo v Praze, jen tak pro zábavu a na místo boty mi dal ten zpropadený návod. Nicméně jsem se skutečně nezvládla rozpomenout, zda-li jsem měla ve vlaku boty obě nebo jen jednu.
Po třech dnech pobytu jsem se smířila s tím, že mám jen jednu botu a řekla si, že ji nemá smysl vozit do Brna. V pátek ráno jsme si přivstali na vlak v sedm, já nechala jednu botu na zemi ubytovny a hurá na nádraží. Času bylo dost, tak jsme se rozhodli pro nákup nějakého kusu žvance na poslecní chvíli. Tedy já zůstala u batohů a čekala na výsledek lovu. Jaké bylo moje překvapení, když se můj drahý kamarád vrátil nejen s jídlem, ale i se ztracenou botou. V tu chvíli jsem si připadala jako největší pitomec, poněvadž jsem přesně věděla, kde je ona "neztracená bota." Bohužel bylo málo času, takže výsledek je ten, že jsem do Brna dovezla botu ztracenou a ta neztracená si chudinka opuštěná zoufá někde ve Varech, prevděpodobně v odpadu. Chjo no, ale alespoň jsem měla důvod si nové pořídit dřív no...

Hm a o fesťáku třeba jindy :)

neděle 6. července 2008

Co je nového...

Takže, abych začala, kde jsem skončila, elektrodynamiku jsem nedela. Nečekaně. Jen jsem si tam tak seděla a zkusila něco vyplnit v testu a vůbec nevnímala svět okolo, prostě mi to bylo tak nějak putna a těšila jsem se domů, až mi začnou prázdniny. Měla jsem takovou ideu, že bych zase něco zkusila napsat, ale kdeže. Nějak mám tvůrčí blok. Ale co, konečně dospávám semestr a bavím se s přáteli a je mi celkově docela fajn. Krom toho bych zítra měla jet na filmový festival do Varů, tak se docela těším.

No a co je nového tak globálně? Máme meteorologickou stanici. Rodiče mi čas od času řeknou, že nejsem normální, nicméně poslední dobou jim odpovídám, že nemám po kom být. Tatínek jednoho dne přišel domů a pod paží mel obrovskou krabici s meteorologickou stanicí (teda takovou maličkou, ale je). Ta nám ted trůní na balkóně a meří všechno možné. Samozřejmě jsem vyzkoušela co se stane, když budu šťouchat do měřáku větru. No to překvapivě rychlost větru nezvýší, ale když se do toho fouká, tak změna poznat jde :) Ještě mi bylo doporučeno, ať zkusím nalít vodu do čidla na srážky, tak to musím co nejdřív vyzkoušet :)

Jinak je svět pořád tím normálním místem...