3D revoluce

Tak jsem byla v kině na Alence v Říši divů, ale aby bylo jasno, ne na 3D versi. Vlastně nechápu, co z toho ty lidi mají. Skoro všichni, kdo byli na nějakám 3D filmu mi nakonec tvrdili, že je následně bolela hlava, neboť je to poměrně náročné na oči. Alenku také nabídli v 3D, no z toho filmu přímo koukalo, že byl dělán na třetí rozměr, zahrada by asi vypadala božsky, ale ne na dvě hodiny. Před filmem samozřejmě byly ukázky a všechno animované bude najednou ve 3D. A za to vše vděčíme "proslulému" Avataru (nevím jak vy, ale ani jednou jsem to nebyla schopná dokoukat do konce, tak mě to nudilo :/).
Takže ano, je to krásně technické a kdoví co ještě, ale tak snad teď nebude 3D všechno ne? Drazí producendi, myslete na ty, co by je z toho bolela hlava, na ty co mají rádi klasiku a artové filmy, nestrkejte nám něco co más může zajímat maximálně po technické stránce, nemáme zájem o krásně zabalené nudné příběhy (viz Avatar).

Takže technologický pokrok? Ano, ale zachovejte i tu klasiku, Casablancu si nikdo 3D nepustí a jak je stále milována...

Lyžovačka v Lachtalu

Tak zase jednou fotky, tentokrát z rakouského Lachtalu. Jedná se o výběr, možná časem přibudou další. Snad jen dopředu upozorňuju na to, že se jedná o fotky ryze dovolenkové, takže mají daleko do obvyklých fotek, co publikuju na janap.net, koneckonců jsem je pořizovala na jednoduchý kompakt Canon IXUS 85IS.
Ale na druhou stranu z nich snad jde cítit to, jak jsme si to užili. Sluníčko příjemně opékalo, sněhové podmínky byly skoro ideální, lidí minimum, prostě paráda. Fotky jsou k nahlédnutí na mých druhých stránkách. A jedna z těch rozumnějších na ochutnávku

Vůně oceánů

Znáte to, jak v televizi běhají reklamy na ty nesmysly, co vám provoní byt? Takhle jsme s rodinkou byli nakoupit a tatínek se u toho nějak zaseknul, až jsme jednu tuhle hloupost pořídili. Prostě jen tak pro zábavu, jak to funguje. Tak jsme na záchod nainstalovali zázračné vonítko. Princip je jednoduchý, ono se prostě čas od času na základě jakéhosi senzoru rozhodne, že pšíkne. A od té doby si myslím, že ta věc na mě má spadeno...

Vlezla jsem na záchod a najednou se ozvalo pšík. Netrénovaná na zvuk jsem málem leknutím proletěla zavřenýma dveřma, což jsem doprovodila vyjeknutím, načež si celá rodina myslela, že na mě minimálně musela spadnout polička. Ale tak ono by se dalo předpokládat, že si na ten pšikavý zvuk člověk zvykne. Nezvykne... Čtyři dny jsem nebyla doma a jakmile jsem došla na hajzlík, ta protivná věc neopomněla zapšíkat. Vzhledem k tomu, že senzor je na nějaký pach, si začínám myslet, že je ta věc proti mě zaujatá. A to se myju denně a rozhodně bych nějaké blbé elektronické osvěžovačce vzduchu neměla smrdět. Ale ne, ta bestie mě vždy spolehlivě vyděsí. Možná je to projev přátelství, ale teda pěkně podivný. Krom toho ta vůně oceánů rozhodně není to pravé...

Šťastný pi den

Je to neuvěřitelné, ale i číslo může mít svůj den. Popravdě jsem se o tom dozvěděla někdy nedávno, ale až dnes po otevření hlavní Google stránky, kde na mě koukaly různé obrazce, které si většina lidstva pamatuje z hodin matematiky...



Tak jsem si vzpomněla, že je 14.3, což je naopak oněch 3.14. Obecně mám tyhle googlí obrázkové kampaně ráda, vždycky to potěší a tak nějak připomene nějakou událost. To je fajn. Takže Happy Pi day!

Jednou nahoře a pak

Občas spadneme hrozně hluboko. Přelom února a března je asi pro mě krizový. Jak loni, tak letos... někdy by se mi chtělo uvěřit, že tomu může být i jinak. Někdy bych chtěla vědět, že bude líp, že se to na něčem vrátí. Tak třeba se dostanu na vysněnou školu... nebo tak něco. Někdy svět prostě nefunguje, snad jednou bude. Chci tomu věřit.