Shon posledních dní...

Takže prve, flákání se nevyplatilo a ze zkoušky z mikrosvěta jsem vylítla jak ze šantánu. Hned na to jsem odjela do Prahy, na předmět "Praxe u reaktoru." Což slibovalo dobrou zábavu, takže prve krátce o minipobytu v Cajzlgradě...

Vzhledem ke své pohodlnosti a přístřeší jsem narozdíl od zbytku lidiček, co se praktika účastnili, jela už v úterý, hned po té nešťastné zkoušce. No jen tak na okraj, už jsem zjistila, že boty na podpadku a těžká krosna nejsou nejšťastnější kombinace. Nicméně úterní cesta se vyplatila, ve středu ráno jsem byla narozdíl od ostatních pěkně živá a tak vůbec :) Hned na úvod té naší praxe jsme se dozvěděli, že při sebevětší havárii bude radiace tak malá, že nebude třeba eni evakuovat koleje. Pro mě osobně to bylo velké zklamání ;)
Náplň oněch tří dní u reaktoru byla vezkrze přednáška plus nějaká ta menší praxe, včetně vyzkoušení řízení reaktoru (nicméně to není taková sranda, jak se původně mohlo zdát). Na konci praktika jsem zažila snad největší zklamání celého pobytu, všichni měli na dozimetru alespoň nějaké ozážení, jen já jsem měla nulu... no co, třeba bych přežila jadernou katastrofu (ale pravděpodobně jako jediná, takže by to byla dost nuda;)).
Veselá byla cesta zpátky, tak narvaným EC jsem ještě nejela. Navíc jsme si prve neomylně vybrali vagon bez klimatizace. Naštěstí jsme se museli kvůli rezervaci přesunout, jinak mám pocit, že bych se tam rozpustila...

No rozpouštěcí tendence bohužel přetrvaly do dnešního dne, kdy se mi začal "rozpouštět" počítač. Vesele jsem si identifikovala hvězdičky do astropraktika, když ten technologický zázrak pošel. Prostě bez varování zachcípnul. Jakmile se tohle stalo podruhé, došlo na rozebrání. Takže všechno rozšroubovat, vyčistit větráček, pošťourat se v kontaktech klávesnice (občas nekomunikuje, bestie jedna) a složit zpět. Kupodivu je můj drahý noťas nadále živ :)

S funkčním počítačem jsem se rozhodla několik hodin svého života věnovat astropraktiku, a to doslova. Úloha věnující se barevné kalibraci nebyla těžká, jen zdlouhavá, což při faktu, že mám okna na západní stranu a měla jsem soustavný pocit života ve skleníku bylo k zabití. Nicméně jsem nakonec vydolovala všechna potřebná čísílka a hotovo. V to jsem dneska ani nedoufala ;)

Tak si říkám, že bych se mohla vrhnou ještě na úkol z unixu... ;)

Flákám se a nestuduju...

Ve zkouškovém se zásadně najde mnoho činností zábavnějších než učení. V pátek večer hospůdka a v sobotu šifrovačka Dnem. Ještě v sobotu ráno jsem přísahala, že večer nepůjdu na Muzejní noc. Takže jsem v devět večer stepovala na Hlavním nádraží a těšila se na noční muzea. Nakonec jsme stihli pouze výstavu lega, podzemí s galerií a nakonec i věž na Petrově. Tam jsem teda byla nedávno na Exitu, nicméně to si člověk tak nevychutnal. Věž byla vlastně první, kam jsme šli, nicméně tam byla docela šílená fronta. Tak jsme tam šli až nakonec. Fronta se redukovala sotva na hodinovou, takže jsme ji vystáli...
Kdo žije v Brně a nebyl na věži, jako by nebyl. NEbo mi to alespoň tak přijde. Na jednu stranu věžičky dalších kostelů a rozsvícené centrum, na stranu druhou nádraží, které mě zvládá fascinovat tak nějak vždycky, ale nejvíc v noci, když tam na osvětleném pátém nástupišti čeká posledních pár lidí.

No naše výlety za kulturou jsme prokládali popíjením Martini v parku (jo jsme barbaři) a zase jednou mi přišlo, jak prima je takovej studentskej život. Jo člověk ví, že zase bude muset na zkoušku, ale ty okamžiky mezi tím, ty stojí za to, ať jsou jakkoliv prosté.

Zelena je prima barva...

...obvzláště, když svítí v ISu jako hodnocení ukončeného předmětu. Dneska první z variačního počtu, přičemž ještě bych měla mít zapsanou angličtinu, ale to bůhví kdy se stane. Takže v úterý mikrosvět. To bude adrenalin :(
Což je asi tak všechno, co se dneska děje, ale s blížícím se zkouškovým mám takovou sdílnou nálau ;)

Jde do tuhýho...

Aneb zkoušky se blíží, začíná mi být špatně a až udělám první, budu oslavovat. Jakože ve středu kolokvium z variačního počtu, tak to jestli udělám, to si budu gratulovat (přísahám, že to není těžký, ale zkoušející mi umí dokázat opak). Pak zkouška fyziky mikrosvěta na kterou nevím, kdy se budu učit a někdo strašně inteligentní navrhnul ty termíny tak, že můžu prakticky jen na ten první. Halelujah. Jestli se tohle nenaučím, tak nevím, co budu dělat. Ono to není nějak příšerně těžké, jen příšerné.

Jo a pak bych ještě mohla udělat lingebru, to by bylo fajn... a o zbytku zkoušek zatím nic nevím, není nad božskou nevědomost. Ježiš mě je zle...

Letenky, zmatek a tak...

Tak jsem si konečně pořídila letenku do Bulharska. Bohužel jenom do Bulharska. A tím lítostivým tónem nemyslím to, že bych chtěla někam dále (to stejně i pojedu;)), ale že mám letenku jen tam. Kupovala jsem si ji přes net s tí, že jeden let letím PRG-SOF, ten byl v nabídce v korunách, to nebyl problém. Druhé let jsem chtěla SOF-VIE. Tam nastal problém. Cena je v eurech a moje kredítní karta se s tímhle nějak nedovedla smířit. Takže aktuálně mám pouze letenku tam. Chápu, že by se zdálo logičtější jet i nazpět do Prahy, ale Vídeň je blíž a je to levnější. Tak mám alespoň adrenalin. Nicméně ať se děje cokoliv, busem už nejedu. Sedmihodinových přestávek na Bulharsko-Srbských hranicích už mám plné zuby...

No aby toho nebylo málo, mám doma malou soukromou černou díru. Já vím, že to zní nemožně, ale nemám jiné vysvětlení. Každou chvíli si koupím takový ten bloček s lepícími lístečky (často ošklivě žluté a čtveraté;)). A ačkoliv jsem takové bločky koupila od azačátku roku už minimálně tři, doma není ani jeden. Vždycky najdu jenom pozůstatek ve formě lístečku se vzkazem, který je přilepený na mikrovlnce nebo počítači. Ale prázdné lístečky nikde.
Takže jsem vyvinula teorii (dokonce experimentem zjevně potvrzenou), že mám doma mrňavou černou díru specializovanou na tenhle druh kancelářských potřeb. Bestie jedna, proč nemůže žrát třeba ty nelepící lístečky? Ale né, prostě ty lepící jsou asi lepší...

Jo a aby toho ještě nebylo málo (;)), právě jsem otevřela plechovku kukuřice poněkud silnějším trhnutím a všechny ty malé žluté mrchy vyležely do prostoru a posypaly kuchyň. Jednak je po kukuřici a druhak... kdo kdy tušil, že jich tam je tolik???

Focení bouřky...

Za zády mi tak pěkně bouřilo (ještě bouří) a tak jsem se rozhodla udělat dotku nějakého toho blesku (chápu, že je den, nicméně jsem to alespoň chtěla zkusit :)). Tak jsem se vrhla pro stativ a fotoaparát, vítězoslavně jsem si je donesla na balkón než jsem stihla všechno vybalit a nastavit, projel krásný blesk přes půlku nebe. Tak jsem si říkala prima, těch bude víc.
No nebylo. Vesele jsem si exponovala, kolem to pěkně hřmělo a blesk ani jeden. Za to mi do obýváku nalétalo spoustu bordelu z balkónu, kde je rozložená nějaká zateplovací blbost, kterou nám ukrajinští dělníci oblepují barák. Takže výsledek mého focení blesků je bordel po celém obýváku a žádná fotka. Krom toho ten bordel docela kouše, když se to dostane na holou kůži. Prostě prima vydařená akce :P

Takže teď to vypadá na vysávání obýváku a pak bych se možná mohla nadále lorentzovsky transformovat (při tom snad nic nezlikviduju)... až příjdu na to, proč pod tou odmocninou mám (v^2/c^2 - 1) a ne naopak, oslavím to :)) (Já se asi budu transformovat komplexně;))

Janapka kuchařkou vol.2...

Opět jsem se vrhla do víru kuchtění, tentokrát byl výsledek dokonce mňam, nicméně...

Rozhodla jsem se stvořit nivové karbanátky. Je to věc, co už jsem někdy vařila, takže s tím by nemusel být problém. Ve středu jsem si nakoupila nivu, droždí a vajíčka doma jsou, česnek se v lednici povaloval taky. Prima. Tak jsem si nastrouhala sýr, rozžmoulala kus droždí, rozklepla vajíčko a začala se shánět po česneku. Bohužel všechny ty mrchy, co jsme měli v lednici začaly klíčit, takže byly pro mojí potřebu prakticky nepoužitelné. Prošmejdila jsem celou lednici, abych našla jen vyklíčené potvory. Tak nic, jak to nahradit. Nakonec jsem našla půlku cibule, tak jsem zneužila ji. Prima. Poslední ingredience je strouhanka, aby se těstíčko zahustilo.
Otevřela jsem špajz, nakoukla do dózy se strouhankou a jímala mě hrůza. Strouhanka není. To je prostě zlo. Nakonec jsem si vzala na pomoc suché rohlíky a jakýsi mlýnek, nicméně mezitím jsem stihla volat rodince, kam se poděla strouhanka, co jsem asi před měsícem koupila. Přece se nemohla tak rychle sežrat. No nemohla, strouhanka si spolu s rodičema uháněla směr chata. Myslela jsem, že to se mnou švihne přímo v té kuchyni. Ještě bych pak mohla efektivně schořet nebo tak...

Poučení pro příště, nevařit, když si nejsem jistá tím, zda-li mám po ruce všechny suroviny. Howgh.

How I Met Your Mother...

Ničí matku jsem teda nepotkala, aby bylo jasno, tohle je název seriálu, co ke mně doputoval. Ne, že bych byla nějaký seriáloidní maniak, baštím Přátele, The Big Bang Theory a nepohrdnu IT Crowd (dobře, ještě Futurama a Simpsonovi... radši nebudu uvažovat ned tím, které další). Nicméně How I Met Your Mother mě docela dostalo :) V dobrém slova smyslu. Příběh pěti kamarádů, kteří prožívají víceméně všední, ale správně potrhlé příhody je prostě prima. Prostě je to seriál, u kterého má člověk pocit, že přesně to se mu může stát/děje se :)
Prostě kdokoliv se k tomu dostanete, nenechte si to ujít...

Záchvaty aktivity :)

Někdy se skoro nepoznávám. Dneska se mi povedly stvořit dva protokoly (jeden do Astropraktika a jeden do normálního praktika). Normálně by mě to přestalo bavit už po prvním protokolu, ale nějak jsem měla náladu. Tak si říkám, jen tak častěji. Ještě mi chybí jedno praktikum naměřit, jedno zpracovat, no do Astropraktika jsem na tom decentně hůř :)
Ale co, tenhle týden bych měla udělat asi miliardu věcí, takže tohle je jen positivní začátek.

Pojistkové story...

Mít mě za sousedku musí být něco jako konstantní utrpení. Měla jsem takový prima nápad, že na večeři si udělám rozpékací bagety a k tomu teplý čajík. Zapnula jsem troubu, bagety se pečou, po pár minutách jsem si přichystala i vodu, zapnu varnou konvici a prásk. Pojistky se odebraly do věčných lovišť.
Jakože kdyby to byly jen pojistky, co můžu nahodit v bytě, tak pohoda, ale tyhle jsou na chodbě. Tak volám rodičovstvu, kde je šroubovák, že ho nemůžu najít. Zatímco maminka do telefonu vypadala ne úplně uklidněně, mě bylo bůhvíproč co smíchu ;) Šroubovák nalezen, odšroubovala jsem deklík, hurá, pojistka s číslem 43 bude naše. Cvaknu nahoru, dolů, nic se neděje, zato vyleze poněkud znepokojený soused, kterému jsem tímto konáním rovněž zlikvidovala pojistky. Nadává cosi ve smyslu "milionu prace v hajzlu" a mě se chce smát. Telefon jsem pro jistotu položila a zvědavě cvakám pojistkama. Nic se neděje. Volá rodinka, prý co se děje. zatímco maminka se mi do telefonu snaží vysvětlit cosi s elektroměrem, slyším vedle tatínka, co jí vytýká, že pojistka a elektroměr jsou dvě různé věci. Položím telefon, tohle nemá smysl.
Soused nakonec mrká na pojistky co máme doma a ejhle, jednu jsem poslala do háje, což nechápu jak, protože před tím byly všechny ok. Strange things are happening...
Sečteno podtrženo, chudák soused (ale nechápu, proč si neukládá práci na počítači průběžně), chudáci rodiče, chudák já (možná budu mít následky)... ale ty rozpečené bagety byly prima, asi si zítra udělám další :P

Poznámka nakonec, fyzik není ekvivaltení s technickým typem :P

Janapka kuchařkou...

Hm tak zase jednou jsem se přesvědčila, že nemám talent na vaření a až budu bydlet sama, někde bídně umřu hlady. Mezi drahými přáteli už je docela profléklé, že já a kuchyň jsme špatná kombinace, tak jsem došla k závěru, že tohle témátko si zaslouží vlastní label ;)

No co se mi stalo, objevila jsem v lednici jakýsi polotovar, prý plněné papriky. Opodál se schovával kousek knedlíku, tak mi srdéčko zajásalo, nebude kuskus ani lečo, bude maso. Na obalu této chutné krmě bylo napsáno, že je třeba ji čtvrt hodinky mikrovlnit. Tak jsem se zaradovala, že to není složité, hodila papriku na talíř i se zmrzlou omáčkou, podlila vodou a vrazila do mikrovlnky. Dokonce se od ní po chvíli začala linout příjemná vůně. No není nad iluze. Nachystala jsem si knedlíky, včechno prima, vyndala jsem z mikrovlnky talíř s paprikama a koukám jak péro z gauče... kde sakra je ta omáčka? Místo jemné omáčky na talíři bublal podezřelý červený škvarek. Chvíli jsem přemýšlela, jak to zachránit, tak jsem opět podlila talíř vodou, pokusila se onen příškvařek rozkvedlat a hurá do mikrovlnky. Po dvou minutách jsem shlédla dílo zkázy. Voda se odseparovala od příškvarku, paprika se přismahla... není nad polotovary...

No nakonec jsem i tuhle věc zbaštila, chuťově to tak hrozné nebylo, nicméně přesně vím, co nikdy nikomu nebudu vařit, aniž bych vypadala jako největší amatér.

Ono celý tento incident ještě provázel všudypřítomný olej, který někdo zjevně vylil omylem do mikrovlnky, takže jako třešinku na dortu můžu jít umýt kus kuchyňské linky. Ať žije vaření...